2017: Ferraty v Itálii

Fotogalerii naleznete zde: Fotogalerie ferraty v Itálii 2017

Na konci září padla naše volba na Itálii, kde jsme na ferratách ještě nikdy nebyli. Lezení v Dolomitech má svoje kouzlo a prostě a jednoduše to tam vypadá úplně jinak, než v Rakousku, které známe už více než dobře. Za mě jsou Dolomity rozhodně hezčí a malebnější.

Den první

Ale začneme pěkně od začátku. Z Budějc vyrážíme hned ráno směr Lago di Braies s cílem zastavit na ferratě Postalmklamm, zdolat jí a pokračovat dál. Já už na „Postalmu“ byl, takže jsem věděl co čekat, Majdu čekalo překvapení :).

Postalmklamm je krásná ferrata zasazená do skalní soutěsky. Najdete zde spoustu provazových mostů, žebříků a „skok do prázdna“. Závěrečný úsek této ferraty (C/D) se dá obejít, což jsme s minulou partou udělali, ale vlastně nevědomky, nenapadlo nás, že ferrata ještě pokračuje. Jak říkám často, v zahraničí by na turistickém značení měli zapracovat a alespoň v něčem se inspirovat u nás 🙂

Tentokrát si tento úsek ujít nenecháváme a chceme ho zkusit. Jen dodám, že si můžete vybrat i F úsek v převisu, ale když jsem viděl jak se tam jiní lezci trápili, ani bych ho nezkoušel, přece jenom už nejsme nejmladší :).

C/D část ferraty Postalmklamm, vzadu za Majdou úsek F

Majda se chvilku nechala přemlouvat, ale po pár minutách se vydala vzhůru. Po prvních 5 metrech se zastavila, že už dál nemůže :). Povzdechl jsem si, uklidil kameru a vyběhl nahoru k Majdě. Zbytek stěny tedy lezeme stylem „na housenku“. Nevíte jak to vypadá? Vlezete pod partnera, vezmete ho za zadek, vyzdvihnete o půl metru a takhle pokračujete až nahoru :). Musím říct, že to bylo jako bych tu ferratu lezl dvakrát za sebou. Naštěstí tato část není zase tak dlouhá, takže jsme to zvládli a přežili (i když nám to trvalo cca 2x déle, než by mohlo). Za necelé dvě hodinky tedy dolézáme k vrcholu a víme, že nás ještě čekají čtyři hodiny v autě do Itálie. Rychle se odstrojíme ze sedáků a sbíháme zpátky k autu (od konce ferraty zpět na parkoviště je to cca 20 minut) a vyrážíme do cílové stanice – Lago di Braies. Na ubytování přijíždíme až někdy kolem 23 h, ani nevybalujeme a jdeme rovnou spát. Samozřejmě až po sprše a vzájemném láskyplném pohlazení :).

Den druhý

Druhý den nám počasí moc nepřeje a předpověď hlásí přeháňky. Únava z předchozí ferraty a dlouhé cesty je znát, takže den využíváme na procházku okolo krásného jezera Lago di Braies. Procházka nám zabrala asi dvě hodinky, párkrát zapršelo, ale bylo tam moc hezky. Na konci si dáváme kávu v restauraci a vracíme se zpět na naše královské ubytování.

Den třetí

Třetí den se vyčasilo a volba byla jasná. Pro začátek si dáme něco lehčího. Vyrážíme tedy na ferratu Degli Alpini, která končí na vrcholu Col dei Bos. Značením byla C/D, ale přišla nám docela v pohodě. Zajímalo by mě, kdo ta hodnocení vymýšlí, málokdy se mi stalo, že by odpovídalo mému reálnému zážitku 🙂

Počasí nám přeje a po cestě se postupně otevírají další a další výhledy na okolní vrcholy. Cesta nám trvá necelou hodinku, nahoře si dáváme lehkou svačinku, fotíme a pokračujeme dál.

Po cestě dolů debatujeme a zjišťujeme, že kousek od nástupu se dá odbočit na krátkou ferratku v jeskyni. Čelovky máme, čas taky, není tedy o čem přemýšlet a od nástupu vyrážíme na jeskyňovku Grotta di Tofana, která se nachází pod vrcholem Tofana di Rozes, který máme také v plánu. Ferratka je krátká, probíháme jí poměrně rychle a čelovka je opravdu nutnost, bez ní bychom se tu zabili :). Kdo se bojí netopýrů, ať sem raději nechodí, je jich tu dost.

Den čtvrtý

Je tu čtvrtý den a počasí na všech horách je nic moc, zataženo a na hodně místech prší, vydáváme se tedy do Wildparku Assling v Rakousku. Není to klasická zoo, ale zvířata mají svoje výběhy přímo v přírodě. Můžete si pohladit oslíka, zamávat jelenovi, prohlédnout si sovu, divokou kočku a nebo nakrmit rysa. Nikam nechvátáme a prohlížíme si všechna zvířata, která tu mají a celá prohlídka nám trvá lehce přes dvě hodiny. Poté se vracíme na ubytování a dobíjíme síly na další den. Čeká nás poslední, nejdelší a nejtěžší ferrata Tofana di Rozes.

Den pátý

Pátý a náš předposlední den vyrážíme na poslední a nejtěžší ferratu – Tofana di Rozes s převýšením 800 výškových metrů od nástupu. Majda má velkou radost, protože miluje chůzi do kopce :).

U této ferraty je trochu klamné hodnocení a jedná se o poměrně dlouhý a exponovaný výstup, ovšem výhledy po cestě jsou nádherné. Určitě zde doporučuji helmu, padá zde poměrně dost kamenů. Většina ferraty je dobře jištěná a nemusíte mít strach o své bezpečí.

V době našeho výstupu byla vrchní část ferraty (cca 100 výškových metrů) pokrytá sněhem, což značně ztěžuje výstup (zvlášť když sebou nemáte mačky :)). Majda tam těžce bojovala, ale oběma se nám povedlo dostat se až na vrchol těsně před západem slunce.

Není času nazbyt, rychle shazujeme sedáky, fotíme fotku a doslova běžíme dolů zpátky k autu, protože v noci v horách to není žádná sranda. Dolů musíme sestoupat cca 1500 výškových metrů a prvních cca 500 se brodíme po kolena ve sněhu :). Ani nedokážu spočítat kolikrát jsem se v tom sněhu vymáchal. K autu dorážíme úplně přesně, ještě bylo trochu vidět. Vše tedy dopadlo dobře, ferrata je zasloužená a splněná, žijeme a vracíme se zpátky do královského apartmánu.

Den šestý

Poslední den už nemáme moc energie a vlastně ani času, přece jenom cesta zpátky je dlouhá. Sedáme tedy do auta, zastavujeme jen na oběd a vracíme se zpět do Českých Budějovic.

Zhodnocení